Audio článku k poslechu v členské sekci Hero Hero.
“Tlusťochu!”
“Anorektičko!”
“Máš tak velký kozy, že by sis z nich mohla udělat šálu!”
“Na Tobě přistávají letadla, ne?”
“To je akné, nebo ses tak narodila?”
“Zajdi si na depilaci.”
Slova. Hodnocení. Která nepřichází z Tvé vlastní mysli. Jejich cílem není Ti pomoci při dospívání. V dospělosti. Ani ve stáří.
Mnohdy nesou mnohem větší váhu, než si dokáže člověk, který je vyslovuje, uvědomit. Zakousnou se do kůže, prokoušou se až dovnitř a najdou si místečko, kde si budou mile hezky lebedit a spojovat s dalšími vyjádřeními, která se k nim v průběhu let přidají. Vytvářej pavučinovou síť, která má takovou moc, že dokáže lapit i ocenění nebo komplimenty, zblajznout je a nepropustit dál.
Myslím, že téměř každý z nás v životě zažil situaci, ve které byl nazván slovem, které mu nepříslušelo. Se kterým se neztotožňoval. Možná slovem, ze kterého měl někdy strach, že přijde. Takovej ten bubák, co je v nás, uvědomuje si naše charakteristiky, které mohou být ve společnosti nepřijímané, kvůli kterým můžeme být zostuzováni. A kterej nás ovládne smutkem, bolestí, bezmocností, když opravdu přijdou.
Jsou to naše vnitřní pochybnosti. Možná strachy, o kterých jsme nikdy nevěděli. A které nám někdo vsune do hlavy, protože nás vidí jinak, než jsme se doposud viděli. Dokážeme v tu chvíli zapomenout na všechno to hezký, co na sobě máme rádi. Čeho jsme si cenili. Upadáme do ještě větší nesebedůvěry.
Děti a dospívající jsou v těchto situacích jedni z nejcitlivějších. A zároveň to jsou Ti, které je dokážou tak často vypustit, bez rozmyslu, co dovedou způsobit. A že toho dokážou. Narušují nám identitu. A pokud nemáme silné zázemí, opravdová přátelství, stabilitu, dokážou ji velmi silně rozvrátit a začít vytvářet obrázek, který ani nám samotným není lichotivý a nechceme v něm být.
Všechno to jsou ale slova. Slova. Od lidí, kteří mnohdy zažívají to stejné. Od lidí, co mají strach. Neumí komunikovat. Nevědí, jak na to. Kteří mají jiné hranice. Jinou dávku citlivosti. Protože to, co ublíží jednomu, se nemusí vůbec dotknout druhého.
Každý z nás si z dětství neseme zcela jinou odolnost. A je v pořádku ji přijímat takovou, jaká je.
Odolnost se postupem let snižuje nebo zvyšuje, podle toho, jak ke zkušenostem přistupujeme. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se dostala z obrázku, který mi byl vytvořen společností. Než jsem se začala vnímat jinak. Podle činů. Mých dobrých vlastností. A přicházela na to, jak přijímat i ty stinné. Uvědomit si, že většina z těch odsuzovaných vzhledových rysů není nijak zlá. Možná ani dobrá. Prostě je. Protože ať už bych se bývala byla snažila splnit jakékoliv předpoklady – vždycky jsem byla moc nebo málo. A vždycky jsem byla ještě víc odpojená od sebe.
V patnácti letech jsem byla velmi hubená. A kdyby na mou postavu nepřicházely poznámky, byla bych s ní úplně v pohodě. Byl to totiž vývoj. Jedla jsem normálně. Nesnažila jsem se hubnout. Ale přesvědčovat o tom okolí pro mě bylo vyčerpávající a v tak citlivém věku mi to dokázalo zas a opět nastavit, že nejsem dost dobrá. A tak jsem si přála přibrat. Hádejte, co se stalo, když jsem přibrala? Zase jsem nebyla spokojená. 😀 A okolí také ne. Bylo to totiž zase moc.
Žijeme ve společnosti, která se velmi upoutává na vzhled. Do jisté míry je to v pořádku. Je v pořádku vnímat, kdo se nám líbí, kdo nás přitahuje. Pocitová reakce našeho těla nám taky dokáže dát najevo, jestli a jak jsme s daným člověkem v souladu. Ale sociální sítě, vystajlované fotky, modelkovské míry… Nastavují ženám i mužům v jakémkoliv věku pohled, že musí dokázat něco víc. Že nejsou dostateční. Dost dobří.
Dokáže to být začarovaný cyklus. Kruh, ve kterém běháte, chcete být lepší, silnější, krásnější, cennější. Až přitom skoro ztrácíte dech, ale nevnímáte to, protože se odpojujete od těla a přestáváte cítit.
Je čas začít cítit.
Protože mě ani Tebe nedefinují urážky a hodnocení od ostatních.
Když budeš chtít, vzpomeň si. Prociť, jak ti v tom bylo a postupně to propouštěj. Přijď blíž k sobě, obejmi se, tu malou holku nebo toho malého kluka, kterej nevěděl, co má udělat víc. Co dělá špatně. Protože už se nemusí hnát. Nemusí se hnát za dokonalostí. Může tu být za sebe a pro sebe.
Ukaž mu, co všechno už dokázal, dokázala. A uvědom si to.
Je jedno, co Ti ostatní říkali. Ty tím nejsi.
Je jedno, kolik je Ti let. Máš sílu a moc utvářet sebe sama. A začít tomu věřit.
Já jsem ta, co miluje svobodu a dobrodružství. Ta, co se ráda toulá v klidu a tichosti. A zároveň se ráda baví a směje a tancuje a dělá blbinky. Jsem ta, co spojuje, bez ohledu na vzhled, národnost a věk. Ta, co naslouchá. Miluje. A učí se dělat věci, které jsou vzhledem k nesportovnímu nadání těžké. Někdy má chuť to vzdát. Ale zkouší to. A když se povede. Tak se raduje. Ta, co se často stydí. A ta, co dokáže rozesmát, sebe i ostatní.
Kdo jsi Ty?
Protože mi můžeš věřit. Nejsi tím, co Ti vytvořili ostatní.
Už ne.
